...byli jsme na Peruci, mrzli jsme, poněvadž ty metrové stěny vypíjely z nás teplotu, i když venku bylo tepleji než ve vytopené světnici. Mlha pohltila celý obzor a krajina byla ve smutku jako krajina dušičková. A přesto v sobotu před západem se mi podařilo urvat této krajině jeden obraz, ač panička a Evička broukaly, že je jim už zima. (Emil Filla, 22. říjen 1952, z dopisu Emanuelu Antonovi)

...podzim nebyl nijak pro ‘krajinaření’ příznivý a lidé mě varovali: to už není pro vás – je to nebezpečné při vašem stáří –, vítr fučel a mráz pronikal do kostí a člověk, jak sedl na stoličku a vzal štětec a pero do ruky, zapomněl na zimu a teprve po skončení pocítil zkřehlost až do morku. Ale byl jsem tak rozpracován, vše mi šlo tak od ruky, že jsem nemohl zkrotit svou vášeň a nemalovat. Zápal plic se mi nedostal do těla a to bylo to hlavní. (Emil Filla, 20. listopad 1952, z dopisu Emanuelu Antonovi)

Těším se těším, že zas v letě se podívám na náš kraj, že se zas dostanu do Třebenic a odtud k těm vrchům tajemným a kouzelným a že zas objevím nové krásy. Už se nechci tolik honit, abych každý den měl ulovenou kořist, chci dobře vychutnat tu zvláštní a podivnou krásu jen takových končin, kde bych mohl definitivně si přenést na plátno i tu ponurost i tu zvláštní roztouženost nějakého posezení nad dálným obzorem tak vábícího ke zamyšlení a kontemplaci nad osudem světa a člověčenstva. Chci z těch vidin vykouzlit pravé kouzlo, které má člověk v jejich blízkosti – snad se mně to v něčem podaří! Pozdravuj od nás Košťálov v nynější zasmušilosti a v neustálém měnění, kdy se mraky převalují po jeho hřbetě a kdy vítr a chumelenice ho přikrývají v jeho opuštěnosti v krajině – (Emil Filla, 9. únor 1953, z dopisu Ladislavu E. Drahošovi; poslední dopis E. F.)

[Strana 1] [Strana 2] [Strana 3]

zpět na úvodní stranu